Jedno odpoledne..

Zavírám za sebou dveře pokoje, ještě držím kliku v ruce, a už cítím jeho dech na  krku. „Chyběla jsi mi.“Ani nedořekl větu, a i přes zapnuté džíny, které mám na sobě mi do nich nacpal ruku, čímž mě pevně přitiskl k oněm dveřím. Samým vzrušením se mi podlamují kolena už teď. Rychlým tahem mi za vlasy zaklání hlavu dozadu. „Já jsem ti snad nechyběl subi!“ Mám sotva slinu abych navlhčila rty, natož odpověděla, nebo mohla vůbec mluvit. Čeká svou odpověď, protože mi silou za vlasy hlavu zaklání o kus víc. Ze všech sil se soustředím na to, co mu řeknu. Na to, až mu řeknu jak moc mi chyběl, na to, jak moc mi chyběli všechny ty jeho surové doteky, které v tuhle chvíli věnuje jen mě. „Tak je hodná, svléknout, a hned!“ Tak, jak mě držel, tak mě pouští a okamžitě se skláním abych si rozepnula džíny, a sundala boty. Po tak dlouhé době znovu čekám, co se bude dít, co si pro mě vymyslel tentokrát. Jen prosím už….Cítím, že se mi celé tělo chvěje. Stojí otočený ke mě zády, a nechává mě čekat. Sklápím svůj pohled k zemi, a v ten moment slyším kroky, otočil se, a přichází. „Takhle Tě mám rád. Nadržená, nejistá a moje.“ Jeho hlas zní jako vždy vyrovnaně a jistě, se mnou umí mávat slušně. Z rozkroku mi jde horko. Cítím, že se mi každým mým svalem v těle rozlévá tolik známé teplo. Pro mě záhadným způsobem, nemám nejmenší tušení, kde jej vzal ale v ruce drží jezdecký bič. Jemně mě s ním hladí po celém těle. Hučí mi v uších, pusu mám vyprahlou samým vzrušením a nohy se mi třesou i když si na nich klečím. V puse se mi stále drží to moje hnusné sucho, jsem sotva schopná polykat. Chce se mi prosit už teď o doušek vody, ale ještě jsme ani nezačali a už  nemůžu. Zlobil by se, že jsem neschopná, že nic nevydržím. Snažím se si aspoň navlhčit rty  tím zbytkem, co mi v ústech zbývá. Jenže, než stačím otevřít pusu k prvnímu vlhčení rozepíná si poklopec u svých džín, a  jeho špičkou mě pobízí abych otevřela ještě víc. Když otevírám nestačím se ani nadechnout, a mám ho v plné síle až v krku. Okamžitě se začínám  dusit. Neschopná, dnes jsem opravdu jako bych klečela úplně poprvé. Prvnička, docela se mi začíná líbit ten pocit neschopnosti, a jeho výraz v očích mi říká, že moje pocity jsou mu dnes taky sympatické. Opět je to on. Ten kterého jsem si malovala jen v tom nejtajnějším čubčím snu. Oči má zúžené do jedné linie, rty sevřené do malého o a zrak upřený do mých slzami se zalévajících očí. Vím, že se mu tohle líbí. Vím, že tohle má rád, ale dnes to nezvládám, snažím se od něj odtáhnout, ale každý můj pokus mi vrací naopak dalším přitažením za vlasy ještě blíže. Chtěla bych se nadechnout, přes slzy v očích už na něj ani nevidím. Cítím, že mi vlastní sliny tečou i po břiše, až na podlahu. Vzdávám jakoukoli snahu o to se odtáhnout, nesmím se jej dotýkat, a jen hlavou to nezvládnu. Přestávám s ním bojovat a jen tiše klečím. Ubrečená, sliny mi tečou po celém těle, pusu mám plnou mého Pána. Přestávám plně vnímat okolní svět a soustředím se jen na to, abych dnes ze sebe dala jen to nejlepší, abych mu byla dobrou subi. Nebo se o to alespoň pokusím… Utírá mi poslední kapky slin o tváře, schovává svou chloubu do kalhot, zapíná poklopec, a usazuje se do sousedícího křesla.
Ukazuje na bičík, který nechal ležet celou tu dobu vedle mě. Ten já beru do ruky, a zvedám se že mu půjdu vstříc. „To snad nemyslíš vážně!“ A už jsme zase u toho. Bičík beru do ulepené tlamky. Klekám si na všechny čtyři, a již teď mu jdu vstříc aniž by měl nějakou špatnou poznámku. „Tak je to moje hodná holka, tak se mi líbíš.“ Z hrdla se mi aniž bych nějak chtěla vyhrnul zvuk podobný spokojeně vrnící kočce. Zastavuji se přesně před nohami Pána, ten mě jedním dotekem otáčí, tak jak potřebuje. Podél křesla, tak aby si mohl natáhnout nohy. jednu svou opírá u můj bok a naklání se, aby si vzal bičík. S pohlazením po tváři povoluji sevření a Pán pokladá nohy na připravenou podnožku. „Zahrajeme si takovou hru, za  každou špatnou odpověď dostaneš jednu pěknou na ten pěkně vyšpulený zadek.“ Zavírám oči a nemůžu víc, než tiše souhlasit. „Tak je hodná.“ Jemným pohybem pohladil bičem zadek a než došel na linii mezi hýždí a zadkem prudce jím švihl. „To jen, abych věděl zda jsi stále se mnou.“Prohla jsem se v zádech ještě více, než jsem do teď prohnutá byla. Když jsem se narovnala zpět do polohy, ve které jsem byla přistála mi další. „To máš za to, že mi nohy málem spadly.“Už je to snad věčnost, co klečím a držím.
Můj Pán stále mlčí. Každou chvíli čekám nějakou ránu, otázku nebo dokonce příkaz. Ale neřekl ani slovo. Začínám být poměrně nervózn, on to ale si vycítil a švihl mi jednu na zadek. „Vidíš, že umíš hezky držet, když něco chceš, nebo čekáš. Místo čubi.“ Okamžitě jsem se zvedla jen na kolena, a zaujala v kleče místo vedle levé nohy Pána. Ruce jsem založila pod lopatky, nohy roztáhla, aby měl Pán dokonalý výhled. Hlavu sklonila a pohled upřela na podlahu. Prstem mi přejel přes tvář. “ Hodná“, postavil se přede mě, znovu rozepl poklopec kalhot, a přikázal zvednout hlavu, abych podržela, jak nejlépe umím.

Komentáře