Jste vše, co potřebuji.

Po dlouhé době dostávám jasné instrukce.

Pokud si zasloužím Pána, musím udělat pár věcí. Objednávám na daný datum a čas Pánem zvolené místo. Termín je už zítra těsně po obědě. Pánovi potvrzuji rezervaci, a ukládám se ke spánku. Zavírám oči, v hlavě mám myšlenku. Zvládnu se vrátit po tom všem zatížení k něčemu, co miluji? I když jsem poslední dobou víc jako utržená ze řetězu? Zvládnu být znovu tou, která oddaně čeká na každičký povel? Kdo ví?!
„Můj Pane, prosím. Prosím, už ne, už nemůžu. Jsem někde v temné místnosti na studené podlaze, kterou neznám, nikdy jsem tady nebyla. Sklání se ke mě, a nasazuje mi škrabošku. Je mi zima, bolí mě kola. Nejspíš tady klečím už dlouho, brní a hřejí mě ruce, které mám svázané za zády latexovou páskou. V puse roubík, když v tom mi přistála rána, je to široké a nejspíš placaté, ale netroufnu si v hlavě určit, co to je. Ale po zhruba páté ráně si troufám usoudit, že je to má oblíbená plastová lžíce na boty. Cukám sebou.“ Drž, jinak to bude ještě horší.“ Jeho naprosto a ledově klidný hlas. Tiše jsem vydechla, a kousla se do rtu, když mi přistává pár dalších pěkných ran na prsa i břicho. Cítím, že mi stékají slzy po tváří. Přestal.“
Probouzím se se slzami v očích, ale přesto celkem ráda, že to byl jen sen. Spala jsem dlouho, takže nemám moc času na, to se připravit. Hezky to se mnou cloumá, nevědomost, co bude, zda to zvládnu či jestli něco vůbec bude, jestli si to nerozmyslí, a nenechá Ness odpočívat. Nevím, ta nevědomost je i přesto celkem příjemný pocit. Dost přemýšlení, vyskakuji z postele rovnou pod sprchu..

Připravuji hračky, omýt, smotat provázky z minula, obléct a vyrazit na autobus. Vytahuji svá oblíbená sluchátka a zajímavou skladbu. „Enjoy The Silence.“ Jistě, jak jinak, užít si to ticho, a jen zvuk dopadajících ran či vlastní sténání, křik. Žádná zbytečná slova navíc. Jen neverbální komunikace mezi mnou a mým Pánem, smět se mu pokorně podívat do očí a vědět, co ode mě v tu chvíli chce. Jeho posunky, nebo jen gesta rukou a poslušná subi. Tolik se těším, ale zároveň bojím. Miluji tyhle pocity. Vystupuji z autobusu, ani nevím, jak jsem nastoupila a jak jsem se sem dostala. Hluboce zamyšlená v sobě..

Na místo jsem dorazila o chvíli dříve, má rád, když na něj čekám a nervózně přešlapuji, když kousek ode mě vidím, že i Pán dorazil. Parkuje, a vystupuje ze svého povozu. Ztuhla jsem jako solný sloup. Čím je mi blíže, tím více mám potřebu klopit zrak k jeho nohám. Cítím, že se mi třesou ruce. „Ahoj Maličká“, tichým hláskem jsem ze sebe dostala pozdrav. Je zvláštní, že zvolil tak trefné oslovení. Připadám si tak malá. Tak bezbranná vůči Pánovi, ale přesto tak potřebná a žádaná. Bere mi z ramene tašku. “ Ukaž, určitě to máš těžké. Pomůžu Ti.“ Hlasitě se zasmál. „Ale nezvykej si.“ To už jsem se usmívala i já, opadl ze mě strach. Už vím, že jsem udělala dobře, že jsem se vrátila ke svému druhému já, že se vrátila Ness. Hlavou mi probleskla písnička, kterou jsem poslouchala cestou. „All i need.“ Tak málo stačí k tomu, aby malá dušička uvnitř někoho došla ke své spokojenosti. „Zapálíš si, až dorazíme na místo, máme to akorát.“ Tiše jsem tedy schovala cigarety do kabelky, a usazuji se do auta na místo spolujezdce.

 

Na místě hned vyskakuji z auta, čekám až mi Pán otevře kufr, abych vzala tašku, a jdu kousek dál. Už si můžu zapálit. On si taky bere potřebné věci, jde ke mě aby mi vzal tašku a jde napřed.
Vcházím do místnosti mě docela známé. “ Svléknout a do sprchy“, ani se neotočil mým směrem, ale jak mi řekl dělám. Za celou dobu se na mě ani nepodíval, když stojím nahá ve sprše natahuji ruku po kohoutku, abych si mohla pustit vodu. To se otočil, a vydal se mým směrem. „Takhle se mi líbíš, poslušná a plná nevědomosti.“ Silně mne chytil v rozkroku, až jsem vyjekla. Ten tlak je příjemný, natolik, že se skláním, abych se Pánovi opřela o rameno. „Stůj a drž.“ Rovnám se zpět, ale mám co dělat. Přidal na síle, až se mi valí slzy do očí. Prosím můj Pane, už dost. Vrátilo se mi jakési deja vu ze sna. Pouští mě, aby v rozkroku pohladil, a vráží dovnitř dva prsty, dokud mu moje šťáva neteče po hřbetu ruky. Pak mě znovu chytá v rozkroku, mačká silně, jako nikdy předtím. „Tak je hodná, hezky drží.“ Sotva stojím na nohou, slzy mi kapou až na prsa. Zase přestává, a zajíždí dovnitř. Je to tak příjemné, že netrvá dlouho, než přijde můj orgasmus. Dlouhá odmlka lekcí se projevila právě na něm, když jsem Pánovi postříkala i jeho kalhoty. „Umyj se“, s ledovým klidem dostávám příkaz. Proto se otáčím, abych na sebe mohla pustit vodu, a spláchnout jí ten nepořádek po sobě.

Podal mi z tašky gumičku do vlasů, abych si udělala jeden vysoko vyčesaný culík, tak jak jej má rád. Snažím Pánovi vyhovět, jak nejlépe umím. On bere provaz, a motá mi jej kolem culíku, vede přes prsa, která jím pevně utahuje. Pokračuje přes boky, nahoru k založeným rukám za zády, a dotahuje ho. Otáčí se k hračkám, a bere si škrabošku, kterou mi hned nasazuje. Myslím, že oba máme rádi, když se nedívám. Nic se neděje, kromě toho, že se celá začínám třást naprosto nic. Nejspíš se jen dívá a ví, co to se mnou dělá. Vzrušená z tahání provazu po těle, vzrušená z ponížení, že se nemůžu hnout, vzrušená protože na svého Pána nevidím. Cítím jeho dotek na tváři, ale jen protože mi nasazuje sluchátka a pouští hudbu.
„You give me more than i could dream. And you bring me to my knees“. Chytám se slov ze skladby. Dáváte mi víc, než o čem jsem kdy snila. A klesám kvůli Vám na kolena. Chce se mi křičet, ale nemůžu. V puse mám tak sucho, že sotva lapu po dechu. Cítím jeho ruku ve vlasech, pevně chytá culík a táhne mě za něj, tak abych hezky zaklonila hlavu, a on měl výhled na svůj krk, a teď ještě více stažená prsa. Druhou rukou si bere svou kundu. Dokonalé načasování jako vždy. Umí to se mnou dokonale, během pár vteřin i přes to hnusné sucho v tlamičce ze sebe hrnu něco jako. „Už budu můj Pane.“ Jenže jsem to ani nedořekla, a ucítila mokro na nohou, mokro až na chodidlech. Vyndává mi sluchátka. „Podívej se na ten nepořádek!“ A s posledním slovem mi doslova strhnul škrabošku z očí, a tak, jak jsem svázaná mě tlakem na rameno tlačí do té pěkné louže si kleknout. Ačkoli klečím musela jsem si nabrat na lýtka a stehna sou vlastní šťávu, protože se mi rozjíždí nohy i v kolenou, jak jsou mokrá. Než jsem se nějak srovnala, a vzpamatovala mám v tlamičce Pánovo pěkně tvrdé péro. „Jen drž.“ Upírám svůj zrak do toho jeho, a užívám si to blaho cítit Pána. On mě ještě pro hlubší průnik chytá za vlasy, a drží. Cítím, jak krásně pulzuje, a zahrnuje krk teplým, hořkým semenem. „To je moje holčička, tak je šikovná.“ A otírá si zbytky o moje tváře, aby se mohl znovu zapnout do kalhot. „Hezky tady na mě počkej Ness.“ Zhasl světlo a odešel.

Mě začíná být na té mokré, studené podlaze docela zima, ale bojím se vůbec pohnout, kdyby náhodou přišel Pán, aby mi nevynadal. Proč asi odešel? Co chystá? Zvládnu to? Nebo je tohle jen zkouška toho, zda zvládnu Nesiín návrat? Po tvářích mi znovu tečou slzy. Prosím, vraťte se mi můj Pane, prosím. Hlasitým vzlykáním se snažím marně přivolat svého Pána. Vždyť Vy jste, to jediné, co potřebuji, prosím vraťte se.

….

Komentáře