Ness

Posledních pár týdnů nejsem úplně ve své kůži. Sama v sobě cítím, že ve mně něco přebíjí mě samotnou. Něco? Někdo? Dvě naprosto jednoduché otázky, že?
Mám naprosto úžasného Pána, který kvůli mně vydržel mnoho věcí jen proto aby mne mohl vlastnit. Aby mohl vlastnit něco tak bezcenného jako jsem já? Nebo dokonce ona?
Něco ve mně sílí natolik, že nejsem schopná to korigovat, nejsem schopná řídit vlastní mysl mimo přítomnost Pána, nejsem absolutně schopná selsky přemýšlet. Někdo, kdo ve mě už nějaký ten pátek dřímá se prodral až na samý vrchol sebe samé. Někdo úplně nový mi stojí před vlastním životem, který musím žít ať se děje, co se děje.
Nevěřím, už těch pár týdnů, že si  zaslouží mě, mladou, nezkušenou, nevychovanou čubku do teď vlastně jen mladou ženu, která měla jen hloupé civilní jméno Viktorie. Vím, že si zaslouží někoho, kdo mu bude oddaný celým svým tělem i duší, a unese tak silný, hluboký cit. Ještě nedávno jsem si myslela, že jsem silné povahy, myslela jsem si, že to ustojím.Jenže vůně toho všeho se naposledy zesílí, a zmizí. Zmizí na týden, na dva, tři, čtyři.
Je to jako včera večer, co jsme se rozloučili, a já to stále cítím, stále cítím  ruce na mém krku, stále cítím  doteky všemi těmi úžasnými nástroji na mém těle. Cítím, že obrovský kus té malé  chybí. Když zavírám své oči vidím ho stát nade mnou s důtkami, s opaskem. Vidím ty měnící se oči. Slyším  slova jako by, to bylo opravdu včera i když už to pár dní je, co mi dal příkaz naposledy.
Jenže opak je pravdou. Poslední ústní příkaz padl naposled před pár týdny, ta  vůně zmizela před stejnou dobou, doteky necítím stejnou dobu. Nikdy jsem nevěřila, že si dokážu vybudovat k nějakému Pánu tak silné pouto, že to vůbec jde.

Jsem bez Vás teprve nic, nula ležící na čemsi připomínající postel. Nula chvějící se prázdnotou, nula naprostá nic. Bez Vás teď jsem nic, ale jiné východisko bohužel nevidím. Zasloužíte si mnohem lepší subinku. Subinku, která Vám dá jasně najevo, že jste pro ni vším, která to bude vědět jasně, ne jako já až na samém konci.

Evidentní konec.  Uvědomí si o co přišla, a požádá Pána o milost a přijetí zpět? Nebo zavrhne svou nebo Pánovu temnou stránku a bude z ní jen Viktorie matka, a žena?
Dnes ráno, pár hodin od definitivního konce jejího vlastně prvního opravdového D/S vztahu je malá Ness, pardon vlastně Viki celá nateklá. V noci moc nespala, jen ležela na úplně promočeném polštáři, a přemýšlela zda udělala správně. Zda je opravdu nejlepší nechat odejít někoho komu tolik důvěřuje, někoho koho tolik miluje. Pána, který si ji i přes všechny ty její boty a kopance pořád drží, a miluje jí. Opravdu je lepší nechat jen tak kvůli vlastní blbosti Viki, aby Ness ztratila svého vlastně prvního evidentně i poledního opravdového Pana? Ať přemýšlím jak přemýšlím nevidím jiné východisko, než napsat Pánovi i přesto, že mu tolik ublížila. Buď ji to vyjde nebo už nebude mít takové štěstí, a najde si rádoby Pána. Rádoby Pána, který ji jen zbije, ojede ale nikdy víc…

Vzala do rukou svůj mobilní telefon, a sluchátka. Pouští hudbu otevřela onu aplikaci aby mohla Pánovi napsat. „Velmi mě to mrzí“. Chvílí se jen dívala zda si to přečte, zda odepíše. „Miluji Vás, a navždy pro mě budete mým Pánem“. Srdce ji buší, ruce se jí třesou. Po tváři se jí valí jedna slza za druhou, celá se potí. Přečetl si její vzkazy. „Také Tě miluji Ness, ale musím ukončit naši konverzaci, musím. Jinak nikdy neodejdeš, a to nikdy nebude dobré ani pro nás jednoho“. Na chvíli se teď už Ness ulevilo. I přes to všechno ji stále miluje jako svoji subinku, posledních pár dní jako začínající otrokyni. „Když vydržíš bez komunikace odejdeš, bude to pro nás oba lepší“. Jeho reakce je pro ni hodně těžká, může si za to sama, že? Neměla po Pánovi chtít, aby ji nechal. Neměla žádat o jeho konec. „Vždy pro mne budete mým Pánem“. Schovala si obličej do svých dlaní, a znovu nechala své emoce vyjít ven. Už to není ta Viktorie matka, a hrdá žena. Je to jen malá otrokyně, milující Nessa. „ Proč tedy chceš konec“? Ani na vteřinu nepřemýšlela, a pustila se do odpovědi. „ Já ho chci, ale zároveň nechci. Protože mě to ničí. Ničí mne obě varianty. Protože buď nejsem schopná myslet či fungovat nebo v tom druhém případě nejsem schopná ničeho. Bojím se, že až jednou přijde ten opravdový konec, definitivní. Který je třeba teď, a bojím se oprávněně, že mě to srazí na hubu, a už se nezvednu“. Jen o odpověď nebyla tolik vyčerpávající jako její. „V tomhle Ti já nemůžu pomoct, musíš se rozhodnout sama“. Trvalo to možná tři vteřiny, otevřela okno, kde měla sepsanou svou smlouvu. Smlouvu otrokyně a Pána. Už ji měl přeposlanou. „Opravdu to chceš Viki“? V jejich očích je vidět jasná změna. Už jednou jen červené, malé ale je v nich vidět i jistý příval oddechu. „Nemůžu bez Vás, bez lekci být. Slibuji, že tohle byl poslední můj výkyv můj Pane“.
Ze srdce ji spadl obrovský kámen. Až teprve teď si vlastně uvědomila co pro ni  znamená, co pro ni znamená každý jeho úder, každý jeho povel, a každá jeho zpráva. „Tvoji smlouvu přijímám. Od této chvíle jsi moje otrokyně Ness“. Blahem se zatetelila na místě na kterém seděla. Už může dýchat, už je ji dobře. Jen se cela třese, a potí. Teprve teď našla sebe samu, teprve teď ví. Teprve teď ví, že její místo je u nohy Pána, a nikde jinde. „Zasloužíš si trest, dostaneš na zadek i kundu. Čím, a kolik si řekni sama“. Hned se její prsty pustili do psaní si vlastního trestu. „Myslím že si zcela jistě zasloužím 25 ran opaskem na zadek, 10 ran opaskem na kundu, 15 rákoskou na zadek, na kundu 5, a taky lžící na boty 10 na zadek, a 5 na kundu“. Je to tvrdý pro ni tvrdý trest, ale zaslouží si ho. „Chtěla bych aby jste věděl můj Pane, že tímto se mění pohled i na mě samotnou. Je mi jedno zda budu klečet, viset nebo poteče krev. Jestli mě budete bít rukou nebo železnou tyčí. Jestli mě budete prodávat nebo půjčovat. Mám jen jedno přání a to aby jste byl spokojený“.

Komentáře