Víkend 1.část

Večer uvidím Pána až do neděle. Mám naplánovaný celý víkend se svým Pánem. Těším se na něj ale jsem značně nervózní. Nikdy jsem nebyla se žádným svým Pánem déle než 12 hodin. Pohrát a domů. Bojím se.

Balím si svých Pár švestek a přemýšlím co se se mnou asi bude dít jestli to opravdu zvládnu po takovém psychickém zatížení z reálného života.

„Jsem na místě pojď Čubi“.

Uuuf tak je to tady. Popadám svoji tašku a odcházím. Mám to k Pánovi zhruba 100 metrů. Nekonečných 100 metrů. Tolik se na něj těším, že mi ani ta chůze vůbec neutíká. Pán vychází z auta, otevírá mi dveře u spolujezdce a bere mi tašku, kterou dává do kufru. Mezitím jsem se posadila a čekám. Šíleně se mi potí dlaně. Mám je mokré teď jen nevím zda je to strachem nebo tím, že pomalu ale jistě začínám přepínat. Pán se usazuje vedle mne a cítím značný příval tepla a zimy zároveň. Mě tak známý. Je to jasné. Už je to tady znovu. Jen Pánova přítomnost ve mně vyvolává jistý pocit bezpečí a mě příjemný pocit ničeho. Je mi vedle Pána tak dobře.

„Tak co bojíš se“?

Ano bojím se, takhle jsem se nebála ani před první lekci s Vámi Pane.

„To je dobře Čubi, co kunda je vlhká“?

Vaše kunda není vlhká Pane ale mokrá.

„To je moje Čubička, hodná“.

Po cestě jsem přemýšlela nad vším a ničím. Stavíme někde u pumpy ani nevím jak dlouho jsme jeli, byla jsem tak ponořená do svých myšlenek.

„Odskoč si“!

Matně jsem zaslechla. Rozepínám si pás a vystupuji.

„Ty jsi mě neslyšela Čubko?! Řekl jsem ať si vytáhneš z tašky vajíčko a odskočíš si“!

Aha tak to nebylo jen abych si odskočila. Vyndala jsem si tedy z tašky krabičku s vajíčkem a odcházím na Dámy. To bude zajímavá cesta. Na toaletě si umývám ruce a přitom koukám na sebe v zrcadle. Vzchop se holka! To zvládneš. A jen tak civím. No jistě, že nejsem žádné ořezávátko to zvládnu!

Odcházím do kabinky a zavádím vajíčko. Při nastupování do auta mám strach aby mi vajíčko nevypadalo jak jsem mokrá.

Nevypadlo, naštěstí. Podávám svému Pánovi ovladač.

„Tak je hodná Čubička“!

Děkuji můj Pane. Už zase vrním blahem. Jak málo stačí k tomu aby submisiv dělal co se po něm chce.

Pán ale vajíčko hned nezapíná. Schovává si ovladač do náprsní kapsy u košile.

„Ne, teď si s Tebou hrát ještě nechci“!

Au, už jsem se těšila.

„Na hraní budu mít celý víkend Čubi, není kam spěchat“!

„Jen jsem chtěl vědět jak moc jsi připravená, proto to vajíčko“!

Ano já vím můj Pane. Jen si nejsem úplně jistá zda jej zvládnu celý tak jak by jste chtěl.

„To se neboj, zvládneš. Uvidíš, že ano Čubičko“.

Najednou jsem trošku klidnější.

Jenže já si nejsem úplně jistá, ač mám v Pánovi velkou důvěru nejsem si jistá zda to zvládnu. Bojím se.

V Pánovi nevidím žádný pocit, tak nějak mě to i docela uklidnilo neboť vidím, že je docela klidný.

Čím dál tím víc mířím do svého prázdna. Nebo Pánova prázdna?

Sail with me into the dark. – Plav se se mnou do temnoty.

A je to tady vzpomínám na Pánova první slova.

„Chceš být moje subinka, čubička, děvka“?

„Vezmu si Tvoji duši“.

Nechtěla jsem tomu sama uvěřit. Neboť se to nikomu až doteď nepovedlo. Celá mu patřím, celá jsem jeho. Moje už není nic.

Všechno jsem dobrovolně odevzdala, všechno si odnesl můj Pán.

Cesta utekla tak rychle. Ani nevím jak dlouho jsme jeli. Můj Pán mi opět otevírá dveře. Je ke mně opravdu hodný. Ale něco mi říká, že dnešním dnem to z jedné části končí. Ale to je tak všechno na co jsem schopná v tuhle chvíli vůbec myslet.

Mám tak prázdno, jsem jen šťastná po boku Pána…

Vcházíme do jedněch vrat. Vypadají jako z hororu. Velká kovová vrata která při jakémkoli pohybu s nimi vydávají příšerný zvuk. Zní to jako. Jedna, dvě Fredý si jde pro tebe. Něco podobného. Člověk hned ví, že přijde něco hrozného.

Je zde velký dvůr. Dal by se na něm hrát klidně Tenis jak je velký. Páni…

Přicházíme k dalším, tentokrát dveřím. Jsou krásně kaštanově hnědé a uprostřed mají pruh z mléčného skla. Kde na nich úplně nahoře v levém rohu visel malý klíček s červeným pouzdrem. Nebýt toho pouzdra nebyl by vidět. Mrška jeden. Dveře jsou odemčené, jdeme dovnitř. Čeká nás docela dlouhá chodba. Je vymalovaná krásnou, čistou bílou barvou a na podlaze krémové dlaždice kde se prostřední linie úplně liší od ostatních. Mají výrazně tmavší odstín než ty ostatní. Působí to tak čistě. Přicházíme k dalším dveřím. Kdyby se Pán nezastavil šla bych pořád za nosem. No jasně jsou totiž skleněné. Tak důkladně vyleštěné, že bych do nich klidně vrazila. Také jsou odemčené.

Můj Pán se na mne podíval. Čekala jsem, že něco řekne. Neřekl vůbec nic. Stojím a čekám až můj Pán projde těmi dveřmi. Vchází a posouvá ruku na klice abych si sama dveře přidržela. Před námi je už mnohem kratší chodbička na jejímž konci je závěs temně rudé barvy. V kombinaci s tou bílou to v člověku vyvolává pocit vzrušení, jen při průchodu. Stojíme před závěsem. Zhluboka dýchám. Už před dveřmi dostávám úkol.

„Vyndej z tašky víš co“!

První co mě napadlo byl můj obojek. No jasně co by mi asi mohl nasadit při začátku lekce.

Ano vím můj Pane.

Proto okamžitě tahám svůj obojek z tašky. A podávám jej se skloněnou hlavou svému Pánovi.

„To je moje Čubička, ona ví co se od ní chce. Tak je hodná“.

Okamžitě si klekám, děkuji můj Pane. Mezi tím si můj Pán vytáhl z batohu vodítko a hned mě na něj připíná.

„Pojď“!

Jdu po čtyřech spokojeně vedle nohy svého Pána. Chce se mi vrnět blahem. Došli jsme k velkému koženému křeslu.

„Postav se a svlékni se“!

„Oblečení necháš jak ho svlékneš a dáš jen na jednu hromádku na zem vedle toho křesla“!

Tak jak jsem zvyklá oblečení po sobě skládat dnes mě to ani nenapadlo. Oblečení pokládám hned vedle křesla. A hned si znovu klekám. Pán se usadil do křesla s nohami od sebe.

„Pojď ke mně Čubko“!

Dělám dva pohyby vpřed tak abych se vešla přesně mezi Pánovi nohy.

Cítím letmo, že se dotýká bičíkem zadku.

„Posuň se kousek doprava“!

Ani nevím jak a byla jsem posunutá přesně jak Pán chtěl.

„Prohni záda, tak abys vystrčila zadek“!

A cítím Pánovi nohy na svých bedrech. Na nic nemyslím. Jen bych si přála aby byl můj Pán spokojený. Drží si mě pevně přitaženou na vodítku. Ten tlak na krk je velmi příjemný.

„A drž! Za každý pohyb jedna rána opaskem“!

Ano můj Pane. Snad nedýchám abych se nepohnula. Tolik se soustředím na Pánův pokyn, že jsem ani pořádně nepostřehla bičík na zadku.

„Tak je hodná ani se nehni a drž“!

„Teď Ti řeknu co se bude aspoň trošku dít dál a za každé udivení další rána opaskem, čubko“.

Ano můj Pane.

„Teď Tě trošku vyzkouším jak jsi pochopila svoje odevzdání se svému Pánovi. A Pak půjdeme do té místnosti vedle, Čubičko moje“!

Co je v té vedlejší místnosti? Takhle myšlenka mne drží možná dvě sekundy. Veškeré vybavení na hraní je tady co je vedle?

Komentáře