Víkend 2.část

Pán vstává z křesla, rychlým tahem mě otáčí směrem, kterým on chce abych šla. Dovedl mě před kozu. S poslední zkušeností s kozou nejsem úplně spokojená a myslím si, že on taky  úplně ne.
„Postav se“!
Nasazuje mi pouta na ruce i nohy.
„Nahoru, hned“!
Škrábu se nahoru. Poutá mi ruce do ok, které mám pod hlavou, a nohy na konci kozy. Teď už se Pánovi zmítat určitě nebudu. Tu kozu určitě nezničím jako kroužky na poutech posledně. Cítím v kundě dildo, které silně a rychle  přiráží. Najednou přestal.
„Drž“!
Okamžitě svírám abych dildo udržela.  Přichází ke mě, a zvedá mi hlavu. Pochopila jsem, že ji mám držet zvednutou. Nasazuje mi roubík.
„Teď si můžeš křičet a nezapomeň držet děvko“!
Šišlám přes roubík něco jako „Ano můj Pane.“ Vrací se na druhou stranu, zpět ke  kundě. Bere uměláka,  a znovu silně, rychle přiráží do zpět na ono místo. Dnes musím jistě ležet jinak na tom břiše. Je to velmi příjemné. Cítím sliny, které mi tečou po tvářích. Tohle mi přidává na mém vzrušení. Mumlám, že už budu, že už dosáhnu orgasmu. Udělám se.
Zjevně rozuměl a okamžitě přestává. Hlasitým projevem dávám najevo pocit silného vzrušení. Proč přestal, proč? Celou dobu jsem měla zákaz se udělat, od středy jsem si směla hrát ale neudělat se. Viditelně i zvukově se uklidnil můj dech a Pán znovu zaráží dildo. Tentokrát cítím i silné vibrace na poštěváku. Upadám do mdlob. Tolik vzrušená, tak citlivá.. Neslyším vůbec nic. Ani své hlasité projevy. Určitě poznal, že se blížím k orgasmu a zase přestal. Počkal, až se mi uklidní dech a znovu, dildo do kundy, vibrátor na můj tvrdý bod. Celé tělo se mi třese, z rozkroku cítím takové teplo, tolik v ní tepe. Zcela určitě teče. Zase upadám do těch svých stavů, mdlob. Lapu po dechu, a zase přestal. To už jsem nevydržela a z očí se mi linou slzy.
„Ale, ale. Kdopak mi to tady řve. Snad ne ta moje nadržená Čubka!“
„A to se jí nechtělo plakat, viď!“
Jen bezvládně pokyvuji hlavou. Nejsem schopná mluvit.
„Já nic neslyším, nahlas děvko“!
Huhňám přes roubík jakési Ano můj Pane.
„Tak je hodná!“
A znovu bere vibrátor a přikládá ho na poštěvák. Jen jej tam drží. Cítím ty vibrace až v konečcích prstů na nohou. Když vidí, že se mi zase klepe celé tělo přidává do  dildo. Cítím jej v každém kousku rozkroku.  Vnímám jen Pánovu nadrženou kundu, a každý pohyb v ní i na ní. Udělám se.  Udělám se. Sliny mi tečou i do očí, z očí slzy. Tolik bych si přála aby mi dovolil se udělat.
Oddělává karabiny od ok na koze. Bere mě za vodítko a doslova táhne zpět ke křeslu. „Tady se opři, dej nohy od sebe“! Rukami se opírám o opěradlo křesla tak, že mám vystrčený zadek. Bere vibrátor a zahnutou stranou jej zapnutý přikládá do mého už tak dost citlivého rozkroku. „Drž si ho!“ Rukou podél břicha jej držím. Na jedné ruce se ale neudržím. Hlavně ne, když se mi celé tělo chvěje. Cítím důtky na zádech. To mám za trest. Důtky jsou pro mě asi něco jako cukr pro mravence. Tohle nevydržím. Udělám se. Cítím šťávu, která mi teče po nohou. Oči se mi protáčí, tohle opravdu nevydržím. Sundává mi roubík,  jaká úleva. Můžu mluvit. Ani jsem jej neměla pořádně od tlamky,  a už se to sype. Smím se udělat prosím? Prosím smím? Vaše kunda by si přála jeden orgasmus prosím. Jsem Vaše nadržená děvka můj Pane, prosím o jeden orgasmus.
Pán se mi snad směje. Neslyším nic. Jen cítím důtky na prdeli. Podruhé, potřetí. Moc Vás prosím. Smím se udělat prosím Pane? Moc Vás prosím.   „O co prosíš děvko nadržená!“
Prosím Vás o jeden orgasmus pro Vaši nadrženou kundu prosím. Už to nemůžu vydržet prosím. Z očí mi teče dost silný příval slz. Kňourám jako malá holčička o lízátko. Prosím, moc Vás prosím smím se udělat? Ruka o kterou se opírám už nezvládá váhu toho bezvládně, sotva stojícího těla. Podlamuje se mi. Prosím  smím být tak drzá a žádat Vás o orgasmus? „Teď už smíš, děvko nadržená“! Děkuji můj Pane a s posledním písmenem slova Pane padám k zemi, vyřízená, zpocená. Celá se třesu, z kundy mi ještě kape…
„Teď už jsi opravdu moje, teď už víš co je to mít Pána jako jsem já.“
Ano můj Pane. Na víc jsem se nezmohla. Teprve jsme začali, a už jsem docela hotová, a  to mě ještě čeká cosi ve vedlejší místnosti. „Můžeš si odpočinout čubičko.“ Znovu děkuji, a ten mezitím vedle mě pokládá misku do které mi lije vodu z láhve. „Jestli máš žízeň tak se napiješ i z té misky čubičko moje.“ Ani na vteřinu jsem nezapochybovala. Okamžitě se vrhám na svoji přidělenou vodu. Nikdy jsem nepila tak dobrou vodu, děkuji za vodu. „Najednou to jde, co!“ Co jde najednou? Od začátku jsem byla pokorná svému Pánu. „Pojď!“  Ještě s mokrou bradou mě vede pryč, úplně pryč ze soukromí místnosti. „Jdeme, jsem řekl čubko!“ Pomalu se sunu. Kam to jdeme? Co když někoho potkáme? I když tohle je mi v tuhle chvíli jedno. Jdu se svým Pánem, který nese v ruce bičík nic se mi nemůže stát. Takže jdu poslušně o krok za ním. U skleněných dveří mi dává povel. „Tady hezky počkáš dokud nepřijde, rozumíš!“A dal mi do pusy vodítko spolu s bičíkem. „Zůstaneš tady!“ Ano můj Pane. Počkám dokud nepřijde. Klečím čelem k zemi a rukami nataženými před sebou s otevřenými dlaněmi. V hlavě se mi točí jeho slova. „Počkáš dokud nepřijde.“ Kdo má přijít, kdo přijde? Na koho tady čekám?! Slyším slabé kroky. Buď je to žena nebo je to za těmi dveřmi, nevím. Tolik bych se chtěla podívat ale nejde mi zvednout hlava. „Ahoj Čubičko.“ Je to muž, ten hlas ale neznám. Nevím kdo to je. Bere mou bradu a zvedá mi hlavu. Tohohle chlapa neznám, při letmém pohledu nedokážu tu osobu nikam zařadit. A je mi to v tuhle chvíli jedno. Vzal si do ruky bičík i vodítko a hned mi sází jednu příjemnou, ne až tolik silnou ránu na prdel. Sykla jsem blahem. Odchází o  krok za ním jdu já, a  vcházíme do teď už mě známé místnosti. Mého Pána jsem zahlédla sedět v tom křesle. Nikdy jsem v něm neviděla tolik dominance. Dnes jej vidím úplně jinak než doposud. Sedí v něm, kolena má široko od sebe, v ruce drží docela zajímavou sklenici asi z broušeného skla a usrkává nějaký asi koňak. V obličeji působí s takovým ledovým klidem…
„Zdá se, že máš dobře vychovanou čubku.“ Mluví neznámý na mého Pána. Má tak hluboký hlas až z něj jde husí kůže na jednu subinku.
„Ještě je na ní hodně práce, ale zatím vše zvládla na výbornou. To ji musím uznat.“ Lichotí mi přes třetí osobu. Zvedlo mi to na malou chvíli sebevědomí. Zvedl se, a odkládá svou sklenici na malý stoleček vedle sebe. Vzal si zpět vodítko a tahem mě navádí jít za ním. Všichni tři stojíme před dveřmi do místnosti o které  mluvil. Nevypadá ničím zvláštní. V jejím levém rohu hned vedle nás je krb, a  před ním dva malé taburety a stolek. Přesně mezi taburety je na zemi ovčí kožešina, zase čistě bílá v kombinaci s temně rudou. Vedle tohoto koutku stojí téměř prázdná knihovna z masivu, která má v každém rohu očko na připoutání. Při pohledu na snížený strop je vidět, že snad na každém deseti centimetru je očko. Vedle knihovny visí železná tyč, kterou jsem měla tu čest vyzkoušet na první schůzce. Dále jsem se nerozhlížela. „Postav se“! Můj Pán mi nasazuje pouta na každou končetinu. Když znovu klečím všichni tři odcházíme k těm taburetům. Každý z Pánů zaujímá jeden přičemž  dostávám  jasný povel abych si klekla na tu kožešinu. Něco si povídají. Nevím co,  nemám právo je poslouchat, vnímám jen to prázdno, které mě pohltilo….

Komentáře