Jedu MHD, v uších mám jako každou jinou cestu městem sluchátka, a věnuji pozornost hudbě, jinak bych byla plná myšlenek, a nebyla schopná absolutně ničeho, a to nechci. Stačí, že už tak bude vidět, jak jsem nervózní, nemusí to být vidět o dost více. Dělá mi dobře, když má muž navrch, ale nechci dát tohle znát hned, ať si na to přijde sám. Cestou jen přemýšlím, jestli jsem si neměla vzít nějakou ze svých hraček. Přeci jen jsme oba dospělí, co na druhou stranu někde daleko sami dva? Nakonec jsem nevzala ani jednu, protože nechci být hned za nadržence, a za druhé jestli má něco v plánu určitě si vezme něco svého. Koneckonců vždycky byl chlap to větší „čuně“. Tak, co bych měla já být ta iniciativní. Ať se snaží, jestli něco chce. Na místo setkání to mám ještě docela kousek, a musím to hlavně najít, tuhle část města neznám. Cestou mě napadají docela šílené věci, co když se mi něco stane. Stejně jsem blázen, že se s někým, koho neznám chystám odjet docela dost daleko. Zvoní mi telefon. „Už tě vidím.“ Přecházím přes silnici jeho směrem, on už se culí jako malý kluk. Nevypadá ale nijak nebezpečně, ne teď aspoň. Mám potřebu vytáhnout z kapsy cigarety, proto je tahám, a jednu si zapaluji. Byla jsem nervózní zda to místo setkání najdu, našla téměř bez problémů. Moc nemluvíme ani jeden, evidentně to zamávalo i s ním, možná čekal, že mu to odřeknu, možná vymýšlí v hlavě, co se mnou provede, nevím. Z tohohle budu hodně nervózní až budeme za městem, kde to neznám. Típám to cosi z cigarety, a odcházíme si sednout do auta. Teď už nervózní jsem. V autě je už docela pěkných pár minut ticho, to mi od mého stavu moc neubírá. Ale naštěstí ještě nejsme ani za městem, a spouštím nemístné poznámky, jen proto aby nebylo ticho, a oba jsme se rozkoukali. To mlčení mě dost ubíjí, nevědomost, proto otevírám jakékoli téma jen proto, aby se mluvilo i o kravinách. Kousek za městem si se oba už docela oťukáváme, a J. staví, že si dáme kávu na benzínové pumpě. Při vystupování z auta se čirou náhodou naschvál ohýbám do své kabelky, abych si vytáhla peněženku, a splnil má očekávání. Doslova cítím jeho pohled na mém zadku, a ještě naschvál jsem si vzala, protože vím, že má rád věci obepínající tělo džíny, těsné. Takže kdyby se mi něco stalo můžu si za to sama, protože jsem to vyprovokovala. Ale tak nějak očekávám, že něco bude, ačkoli tvrdí, že ne. Ale jako „oťukávací“ manévr s sebou vezu kokosový olej, protože mě hrozně bolí záda. Jsem to ale mrcha, že. Vzhledem k tomu, co se mnou udělaly jen jeho fotky, úplně vidím, jak mám mokrý kalhotky, až si vedle mě lehne jen v tričku, trenkách, a dokonce se mě ani nedotkne. Musím tomu trošku pomoct. Cestou probíráme věci, které se na druhou schůzku asi moc úplně nehodí, ale z tématu o svatbě, a dětech nějak cítím, že J. nebude úplně nějak zlý člověk. „Za chvíli jsme na místě Viky.“ S posledním slovem pokládá ruku ne mé koleno, ale nedovolí si nijak zvlášť více hladit. Celá dřevěním, tohle jsem ani trošku nečekala, a nějak nevnímám svět okolo, a civím na děj na mém koleni. Uf, po pár vteřinách, nebo aspoň mi přišlo, že je to pár vteřin zvedám pohled, abych se mohla podívat, jak se tváří. V jeho očích je vidět taková nervozita z mé reakce smíšená s radostí, a zároveň i něčím, co úplně nedokážu identifikovat. Nevidím však nic, co by mě teď mělo ohrozit, padá ze mě obrovský kus strachu. Možná čekal, že budu ječet jak ta …., možná čekal, že něco aspoň řeknu, možná nečekal takovou reakci, jakou jsem měla. Nevím, ale teď je mi to i jedno, protože jsem z toho lehce vyvedená z míry, a to by jeden řekl, že vůči takovým věcem jsem za ta léta imunní, tak asi nejsem. Když on ke všemu přistupuje úplně jinak, do ničeho netlačí, nesnaží se mě od samého začátku osahávat. Začíná to ve mě docela dost cloumat se vším, z doteků na kolenou jsem celkem vzrušená, utlumená a zároveň v rozpacích, jen jsou to jiné pocity, než jsem pociťovala třeba před tím. Srovnávat se nemá, a dělat to nebudu protože tohle srovnat s ničím nejde. Silné pocity jsou mi známé, ale ne takové.  Jen je zvláštní, že se toho nebojím. To jediné mě na tom celém lehce znervózňuje, jinak se cítím naprosto v klidu. Cestou řešíme věci, to snad není ani možný. Na druhou schůzku, tři hodiny osobního poznání jsou to věci, které bychom měli probírat zhruba po třech letech vztahu. Mám pocit, jako bychom se znali minimálně ty tři roky, takže mě to nijak neudivuje, snad to má stejně, a neleká se mých myšlenkových pochodů. Budu doufat, že je opravdu tak dospělý, jak uvádí jeho rok narození, a kdyby se mu něco nelíbilo ozve se. Zatím mi vše odsouhlasil, nebo jen dodal to, co jsem chtěla dodat já sama či to bylo naopak. Zajíždí znovu k pumpě, že si uděláme „kuřpauzu“, na cigaretu, na co jiného. Vystupujeme, tentokrát se nemám potřebu nahýbat do auta protože by stejně nic neviděl, jelikož stojí na druhé straně. Obcházím tedy povoz, mezi tím si zapaluji a pohledem zavadím o ten jeho, stále se usmívá jako malý chlapec, který dostal vysněnou hračku pod stromeček. Tady mám rovnou odpověď k mým myšlenkovým pochodům, dělá mi strašnou radost. Kéž by to takové bylo pořád, a nikdy to nepřešlo, pocity radosti, překvapení, a hlavně umění se bavit o čemkoli bez toho, aniž bychom si vjeli do vlasů nebo se na sebe blbě podívali. Místo toho jsme se na sebe vždy sice podívali, ale div nepropukli ve výbuch smíchu. Překvapuje mile, a přitom je z něj cítit jakési cosi, co mě posílá do kolen, nedokážu to nikam zařadit. Mám pocit, ale ten už jsem zmiňovala, že ho znám několik let, je pro mě nový, a působí na mě celkem dost takovou tou odměřeností, která mě k němu dost táhne, vyzařuje z něj, ač tedy tvrdí, že to tak moc silné nemá jistá specifická věc pro typ muže, pro které mám slabost. Ne jen věkem, ale tím, a to nedokážu dát do souvislé věty. Cítím z něj něco, co mě nutí i přes všechny ty vtipy, laškování, tokání, narážení do něj být mu pokorná s čímž mám jinak celkem problém vůči de facto cizím mužům po tak krátké chvíli. To je blbost, Cítím z něj něco, přirovnala bych to pubertální lásce. “ Motýli v břiše, zpocené dlaně, třesoucí se kolena.“ Ale s jedním velkým rozdílem, že mě to nutí na ta kolena padnout, zpocené ruce si otřít o kalhotky, a odprosit aby si mě vzal, jak uzná za vhodné, a jak jen si sám řekne. Ano to je to ono, co mě k němu táhne. Ta subina z něj cítí potencionálního nadřízeného. Jedna cigareta, a několik nevinných pohledů. Pokaždé stejných, až na poslední ve kterém jsem jednak viděla malinko chtíč, a za druhé jsem teď přesvědčená, že ta dominantní stránka nebude úplně tak slabá, jak mi J. tvrdí. Z menšího městečka vjíždíme do tmou zalitého lesa, krásná tma osvětlená pouze světly auta, jeho ruka opět spočinula na mém koleni, ale tentokrát už nenastává to trapné ticho, ale pokračuje normálně v konverzaci. “ Za chvíli jsme na místě.“ Usmívám se jako malá holčička pro změnu teď já.

Přijíždíme k docela velkému stavení, vypadá to tu krásně za tmy, přes den, když mrzne tady musí být nádherně. Věci ještě necháváme v kufru auta, a jdeme se podívat, a ohlásit dovnitř. Vítá nás velmi vřele postarší paní s úsměvem na rtech. Působí to tady takovým rodinným zázemím. Paní nám sděluje číslo pokoje, a J., že to najdeme sami, a jdeme se ubytovat. Evidentně si sem vozí asi často nějakou slečnu, možná i proto se ta paní usmívala, kdo ví? Je mi to v tuhle chvíli i jedno. I kdybych tady a ním fakt měla strávit pouze tento víkend, a oba si pak jít vlastní cestou, to je ve hvězdách, jak to opravdu je či není. Zajíždí autem před budovu, kde máme protentokrát bydlet, otevírá kufr auta, bere i moje věci takže si jako dáma nesu jen svou kabelku, jak galantní. Otevírá mi i dveře, jak pozorné. Nechávám jej ale vést, protože absolutně netuším kam jít, a nechci být hrrr, zvlášť když jsem nervózní. To bych taky ze sebe mohla udělat totální blbku, ale jsem blond tak by to nebylo tak hrozné. Ještě, že se mám na co vymlouvat pořád. Pokoj je malý, útulný. J, ani nezkusil vzít pokoj se dvěma postelemi, zcela jistě má něco za lubem, a nejsem sama za čuně. Kéž by, zavírá za sebou dveře, a při pohledu do jeho očí nevidím nic zvláštního. Upřímně jsem opravdu věřila tomu, že jakmile se za námi zavřou dveře pokoje stane se z něj někdo nepředvídatelný, a ono ne. Nebo to taky teprve přijde. Nevím, možná jsem trošku zklamaná. Ne, jsem velmi mile překvapená, že nespadá do pytle s těmi před ním, a nezkouší aspoň hned, a počká. V hlavě mi proletěla i myšlenka, že fakt nic nebude, přesně jak psal. Ale nechce se mi tomu věřit, v tomto mám docela dost velké sebevědomí, to nevydrží. Koneckonců já taky nevydržím lehnout a spát hned. Ne vedle někoho ke komu mě to tak táhne. Je mi jedno, že se vidíme podruhé, je mi jedno, že mám své zásady a pravidla. Pravidla jsou od toho aby se porušovala. Možná je ten se kterým je mám porušit, možná to není ten, který si zaslouží abych je porušila. To ale nezjistím dokud to prostě nezkusím. Buď to vyjde, nebo se vrátím do starých zajetých kolejí. Budu si 5 týdnů hrát na puritánku, vzdám se svých sexuálních tužeb, budu jen vzorná partnerka, nejlepší máma svým dětem, a po večerech trpět protože kus mě mi bude chybět. Když se vrátím do starých kolejí bude mi chybět jednou za čas být použitá jako děvka pro potřebu Pána, bude mi strašně chybět ten pocit oddat se, ten pocit nicoty ale zároveň vědět, že mě Pán bezhlavě miluje stejně jako já jej, neskutečně by mi chyběla ta bezmezná důvěra někomu, komu dám do rukou svoje tělo, a především své emoce ať si z nich vezme co potřebuje, co chce. Jednou za čas dát do rukou vše související s mým civilním jménem, a být jen někdo pro Jeho potřebu.

Probírám se z jakéhosi čehosi. Celkem brzy přepínáš ještě se Tě ani pořádně nedotkl, a ty už jsi myšlenkami někde jinde. To je to, co mě k němu táhne, má v sobě něco, co mě jednoduše nutí tak jak jsem kleknout, upřít pohled na jeho nohy, a být mu po vůli. „Půjdeme se najíst, a dát si kafe, co ty na to.“ Ani nepřemýšlím, hlad sice nemám, ale kvůli lékům musím něco málo pojíst, a na kafe už se taky docela těším, ač tedy nevím, co se mnou provede vzhledem k mému zdravotnímu stavu Vybíráme společně místo k sezení, a mezi námi to začalo celkem dost jiskřit. Zasedáme na jednu dlouhou lavici, celkem blízko sebe, cítím jeho teplo na svém levém boku, ale ani se mě nedotýká. Ani maličko. Umí to zatraceně dobře, nebo já už jsem na tom tak špatně, těžko soudit. Ta milá paní z přivítání nám nese kávu, a my jsme jako dva puberťáci, smějeme se na celou útulnou hospůdku, kolikrát úplné kravině. Z našeho pana J. je cítít, že i z něj opadla nervozita, poposedá si blíž ke mě, otáčí se mým směrem. „Viky, chci něco zkusit, doufám, že mě nezastavíš.“ Snad mi spadla brada, protože jsem čekala cokoli, ale ne tohle. Naklání se k mým rtům, a tiskne na ně ty své. Tak měkké, strniště na jeho bradě není ani krátké na to, aby mě škrábal, ale ani dlouhé na to, aby mě jimi nějak lechtal. Vousy u muže doslova a do písmene miluji, v tu chvílí vím, že přede mnou. V tuhle chvíli vedle mě, po mé levé straně je prostě chlap, a ne žádný malý děcko. Ani nevím proč zavřela jsem u toho oči. To taky úplně běžně nedělám, sakra. Než se ale stačím tomu nějak poddat, nebo si to aspoň myslím odsouvá se, ten pohled. Zase ten maličký klučík. Začíná se mi tohle líbit, hodně líbit. Naše rty se pomalu ale jistě oddělují J. vypadá, že se mu to taky velmi líbilo. Ovšem blažený výraz trvá sotva pár vteřin abych z něj mohla něco vyčíst. Sakra, zřejmě začíná hrát nedostupného abych nemohla víc poznat, nebo takový prostě je? Nevím, teď absolutně ani trošku nedokážu nic odhadnout. Jsem v rozpacích z jeho rtů, z toho mála, co jsem viděla po políbení. Začínám být znovu nervózní i když se teď bavíme zase jako před polibkem. Občas mě letmo pohladí, občas zahlédnu v jeho očích něco mě docela dost známého. Jeho společnost, a teplo jeho těla těsně vedle toho mého se mnou dělá něco, co úplně nedokážu nějak ovládat. Přestávám s tím bojovat, vždyť ono to prostě nějak dopadne. Vždycky všechno má svůj důvod, tak proč s tím nadále nějak zápasit. Buď a nebo.

Dopil svou kávu o chvíli později, než já. „Tak co, půjdeme nahoru?“ Bez váhání odpovídám, že ano. Sbíráme si svých pár švestek ze stolu, a odcházíme ven do vedlejší budovy ve které následující víkend budeme bydlet. Otevírá mi hlavní dveře, a ukazuje směr kudy mám jít. Jdeme po dvojích malých schodech do prvního podlaží. Procházíme podlouhlou chodbou, na jejímž konci se nachází náš pokoj, sahá po klíčku a otevírá mi, nechává mě vejít první. Cítím jeho pohled na svém těle v tu chvíli mnou projíždí opět mě známé teplo. Musím mu dovolit aby se mě dnes dotýkal, potřebuji aby mě dnes večer byť jen použil jako orální hračku. Jo, jsem slušně nadržená, a sobecká protože to potřebuji. Jenže mě to k němu opravdu tak táhne. Nikdy předtím jsem neměla takovou potřebu být někomu po vůli, a to si nejsem jistá, nebo to nedává na sobě znát. Počkat.. Vždyť já ani nevím zda je opravdu ten za kterého ho mám. Nevím zda je dominantní, a já tady vlhnu při představách, jak mi zajíždí až za mandle. Uf. Vrátím se raději nohama zase na pevnou zem. Pokoj působí maličký. ale je útulný, po pravé straně je dvoulůžko, že by přeci jen i on sám s něčím počítal? Nebojím se, že by se mi cokoli stalo, u příjezdové kávy mě přesvědčil o tom, že není žádný zmetek. Nebo je sakra dobrý herec. No, pokoj máme opravdu krásný, na místní prostředí ideální. Vybalujeme základní věci, které budeme zhruba nejvíc potřebovat z tašek, a J. se rozhodl, že navštíví sprchu, a zalehneme, přeci jen je celkem pozdě, měl dlouhou cestu za volantem, a já jsem taky docela unavená. Navíc mám v plánu onen oťukávací rituál s kokosovým olejem. To taky zabere nějaký čas, a pokud se u toho nemám vzrušit bude to pro mě hodně únavné. Dostávám do rukou tričko, které mi vzal na spaní. To byl ode mě lehce zatěžkávací úkol, ale zvládl to na výbornou. Sám bere svoji hromádku, a odchází do koupelny. Sedím na posteli plná myšlenek na to, co se asi bude dít. Co se mnou asi provede, provede se mnou vůbec něco? Budu se mu nahá líbit? Ačkoli jsem mu nějakou svou obnaženou fotku poslala, ale jsou to jen fotky které zkreslují. Tolik se bojím, abych pro něj byla aspoň trošku dobrou i třeba jen společnicí na víkend. Uzavřená do vlastních myšlenek, ani nevím jak dlouho se myl, ale stojí přede mnou. V trenýrkách, a tričku, které mu sahá přesně na linii u které nevidím nic, než lem pod jeho úžasně tvarovaným zadkem a jeho stehna. Leckterá ženská by se měla za svůj zadek stydět, kdyby tohle viděla. Ostatně mezi ně patřím i já, s takovými myšlenkami sbírám svých pár věcí do sprchy i já, a zavírám za sebou dveře koupelny. Shazuji džíny na podlahu, hned po nich dvěma pohyby spouštím kalhotky, na ně vrchní prádlo, a klapnu za sebou skleněná dvířka sprchového kouta. Pouštím vodu na tělo, kterou nechávám zprvu jen téct po svém těle, a zavírám oči.

„Přijde sem za mnou? Otevře si dveře, a bude sledovat jak se já sama umývám? Nebo přijde otevře oboje dveře, a se slovy chci vidět jak si projedeš kundu bude stát nade mnou?“

Tyhle myšlenky mě celkem slušně vzrušili, a než jsem stihla spláchnout mýdlo z nohou, ohnutá dolů slyším zvuk, a periferně jsem zahlédla otevřená dvířka sprchy. Jako opařená se zvedám, a civím na něj jako na zjevení. Chvíli ve mě projel strach, projelo mnou neskutečné teplo, ale převládá stud a chtíč, co asi přijde. Otevírá pusu, že chce něco říct, a já automaticky skláním hlavu a pohled k zemi. „Spláchni to mýdlo, a pojď ven, nechce se mi tady stát, a dělat potopu.“ Jak řekl konám, aniž bych nad čímkoli přemýšlela. Stoupám na připravený ručník, letmo jsem pohlédla J, do očí, zahlédla jsem jakýsi pro mě nepopsatelný pohled. Možná, že je to tím, že jej neznám. Přistupuje ke mě, a bere mě za bradu, aby se mi do očí podíval on sám. Mlčky se dívá, což mě dost znervóznilo. Jeho pravou rukou sahá po mém levém zápěstí, pomalu si mě otáčí čelem ke zdi, tají se mi dech. Teď si mě tady jistě vezme, už při tom pomyšlení cítím vlhko ve svém rozkroku. J. mě však otočil opět čelem k sobě, a znovu bere jen mou bradu a s pohledem do jeho hlubokých očí mi sděluje. „Jen jsem se díval, co mi to bude patřit, a jestli vůbec chci, aby mi to patřilo.“ S jeho slovy jsem nedýchala, málem jsem upadla, když mě pustil, a řekl ať se utřu. Vcházím z jedné místnosti do té druhé. Leží na posteli, a mlčky sleduje, jak si uklízím hromádku oblečení, kterou jsem měla na sobě. Beru, a dávám stranou peřinu, na polovině postele, která bude tento víkend evidentně moje, když leží na té druhé, a až po krk se přikrývám abych ulehla vedle něj….

Komentáře