Začátek něčeho nového.

Ležím na lůžku, a samou nudou už nevím kudy kam, a tak se přihlašuji do nejmenované skupiny na sociální síti. Běžně to nedělám, ne sama od sebe ale, co. Těch pár dní samoty, a nic nedělání už mě ubíjí, a tohle se zdá jako super věc, jak zahnat nudu, a pocit samoty. Už je mi k ničemu, navíc je to skupina se stejným blbým smyslem pro humor, přesně jako mám já. Třeba se tam najde pár lidí, se kterými těch posledních pár hodin zkrátím. Vkládám příspěvek, tolik reakcí jsem ani nečekala. Netrvalo to ani dvě minuty a mám x žádostí o konverzaci, fíha. Vybírám dle jejich obsahu, nechci si psát o tom, jak se mám atd. To nesnáším, stereotyp pitomý. Nemístný komentář k mému příspěvku? Mmm, to by šlo, z toho by mohla být aspoň srandovní konverzace, a když už fakt nic jiného zabiji tím několik desítek minut. Jako srandovní konverzace se to celkem jeví, úsměv mám od ucha k uchu, spolubydlící na nemocničním pokoji je naštěstí hluchá. Asi by se divila, když smíchy pouštím občas telefon na podlahu. Chudák, ještě se naučí lítat. Když odcházím na zdravotní procházku ven, přicházím na dotyčného s nápadem si zavolat. Píšu už šest dní vkuse a teď už čtyři hodiny v kuse, docela mě bolí prsty. Sice měl menší připomínku ale, než jsem nastoupila do výtahu, že sjedu dolů volalo mi neznámé číslo. S velkým napětím jej zvedám, má velmi milý hlas, aspoň zprvu se mi tak jeví. Z jedné zdravotní procházky se ukázal skoro hodinu a půl dlouhý telefonát a čtyři zdravotní procházky. Ani trošku sem tohle nečekala, dobře se s ním povídalo. Od srandy, až po vážnější věci. No aby taky ne, když je skoro o dvacet let starší, než já. Bylo by zvláštní, kdyby ve svém věku byl jako dítě i když on to o sobě tvrdí, mě to nepřišlo ani trošku. Nebo už jsem vážně, tak vydeptaná ze čtyř stěn okolo mě, že je mi asi jedno, jak, kdo a co, hlavně když není v bílém. I po tak dlouhém telefonátu, a to se neznáme déle, než pár hodin si máme hodně, co povídat. Tohle se mi stalo jen jednou jedinkrát, když. K tomu se dopracuji, vím to stoprocentně, protože to cítím. Docela mě až děsí, jak si jsme schopní říct naprosto v klidu věci, které jen tak po tak krátké době nikomu neřeknu. Získal si moji důvěru hodně brzy, hodně. Uvidíme zda je to dobře, nebo ne. Ale asi jsme na tom oba dost podobně, je to čistě moje dedukce, nejsem si jistá. Ale po zpravě. „Zítra jdeš domů, a na mě si nevzpomeneš.“ Bude něco, co mi chtěl naznačit, jen přijít na, to co to je. Mírně opilá práškem na spaní usínám s mobilním telefonem v ruce, a úsměvem na tváři.

Ráno, co mě nenapadá jako první. Píšu mu na dobré ráno, ale na odpověď si počkám, protože je někdy okolo půl sedmé ráno, a je neděle. Odcházím na raní hygienu, sama cítím, že se pořád usmívám. Ve sprše, s kartáčkem na zuby v puse, s hřebenem ve vlasech. Dokonce i při těch všech jehlách, vyšetřeních po ránu. Jiný den bych si lehla na postel s knížkou, a četla si. Ale jsem docela dobře naladěná, a mám potřebu něco dělat. Sice se mi dělá docela zle, ale musím to ze sebe dostat. Ty jo, má na mě docela velký vliv, a to ho znám chvíli. Chvílemi mám sice záchvěvy jeho nejistoty, ale působí jinak dost jistě. V hlavě mi ze včerejšího večera utkvěla jedna jeho nabídka. „Kdybychom se chtěli vidět, vzal bych si Tě s sebou na víkend.“ Mě s sebou, copak jsem už teď nějaký jeho majetek? Docela mě tím namíchl, ale vím, co tím chtěl říct. Nekývla jsem mu na to, ještě nechci. Nejde to už  jen proto, abych neztratila jakousi svoji, jak to říct zásadu asi. Nejde to, nemůžu s ním po pěti dnech známosti odjet někam x desítek kilometrů daleko sama. V hlavě mi to slušně pracuje, ale stále se nevzdávám úsměvu. Působí na mě i na tu dálku pozitivně, možná je to jen tím, že mi dodal energii, pozitivní náladu, co mi tolik chyběla. Možná ano, možná ne, možná to tak má opravdu být. Rozhodla jsem se nechat to, jak to je, a s ničím nepočítat. Buď z toho něco vzejde nebo nevzejde. Buď bude jen kamarád na sem tam něco, nebo bude víc, než kamarád, nebo víc, než přítel. Nechci být znovu zklamaná, tak jako to bylo posledních pár měsíců. Musím se naučit si držet jistý odstup od lidí jinak, tak dopadnu pokaždé. Dostala jsem dobrou školu, budu jí praktikovat, ne jen o tom teoretizovat. Na druhou stranu s tím, co mám v sobě tohle můžu dělat? Sežralo by mě svědomí, a navíc pokud on je takový, jaký se mi jeví z prvních dojmů nezaslouží si to. Zase ty moje myšlenky, neumím být bezcitná, ač se tak můžu občas na pohled zdát, vevnitř mě to dost užírá. Uzavřená do svého světa jako obvykle, když nad něčím přemýšlím jsem zjistila, že jsem po poslední dávce tekutých léků, celá sbalená na odchod domů, bylo něco kolem jedenácté dopoledne, na mobilu asi šest zpráv od Neznámého. Popsala jsem mu můj nynější harmonogram, a chtěl abych mu napsal, až budu doma. Jenže mám zhruba ještě dvě hodiny, než pro mně přijedou, a už teď vím, že mu nevydržím jen tak nenapsat. Proto se vymlouvám, že mám ještě čas, a můžu. Ačkoli jsem měla opravdu napilno. Máme pořád o čem si psát, a nějak se mi nechce trhat nit několika hodinovou odmlkou, a to má strach, že už mu nenapíšu, až přijedu domů. Kdyby jen věděl chlapec, chlapec Ness jo, jsi vtipná. V tom mi ale přišla zpráva. „Až přijedeš domů, přestaneš se nudit, a na mě zapomeneš.“ Podruhé za ani ne dvacet čtyři hodin mě namíchl, to snad není možný. Ještě mě nezná, neví rozumím tomu. Jenže už musím běžet za chvíli tady mám odvoz, a cestou nechci v autě psát. Psala jsem mu něco ve stylu, že se mu ozvu, až dorazím domů. Odpovědí nejspíš nečekal, že mu opravdu napíšu.

Po příjezdu domů první, co dělám tahám z kapsy mobil, a píšu. „Jsem doma.“ Téměř okamžitě přichází odpověď. Jenže jsem unavená z toho, co všechno se za poslední týden dělo, a strašně jsem se těšila na svou vlastní postel. Konečně. Doslova běžím do sprchy, abych ze sebe spláchla ten nemocniční závan, a zapadám rovnou do postele. Chvíli ještě komunikujeme snad o nesmrtelnosti chrousta, ale zdá se mi nějaký přešlý, možná je to jen tou mou únavou. Během chvíle jsem usnula. Když jsem se probudila měla jsem zase to blbé nutkání, co ráno okamžitě mu spát. Takže jsem tak udělala, zase. Musím se smát, jak jsem naivní pořád. Nicméně přišel s tím, že bychom se měli do toho víkendu, kdy si mě „chce vzít s sebou“. Aspoň jednou vidět, co mi asi tak řekne půlhodina o člověku. Idiot, sériový vrah se z něj může teoreticky vyklubat hned nebo třeba za rok. Ale myslím, že oči mi toho u něj řeknou víc, než mi řekne on. Navíc jsem mu řekla, že ano, že se uvidíme, a odpověď na můj odjezd s ním dostane na konci schůzky. Baví mě s ním takhle hrát. Dodává mi to jistý typ sebevědomí, který teď potřebuji ze všeho nejvíc, a jemu to nedává absolutní jistotu, že mě má v hrsti. Večer jako klasicky nemůžu spát, dostáváme se k tématu sex, něco málo jsme probrali už v sobotu večer, ale u mě toho je mnohem víc, co by se mělo probrat, než u klasice pětadvacetileté slečny. Už teď ale ví, že nebudu zarytá puritánka, ale nejsem ani žádná děvka. Trošku ano, ale v tom dobrém slova smyslu, co se mé submise týče. Jinak ne, ani omylem. Nějakým rychlým slovním obratem diskutujeme o D-s, za posledních pár let, zvlášť posledních měsíců vím, že bez toho aniž bych občas neklekla, nebyla považována za onu výše zmiňovanou děvku nebyla bych to já. Nemůžu bez toho být i kdyby to mělo být dvakrát za rok. Občas potřebuji na stříbrném podnose podat tu onu zodpovědnost někomu jinému, abych si odpočinula. Od našeho pana Neznámého se dozvídám, že má taky rád docela pikantní praktiky. Od nějakého mého škrcení po nějaké jeho drážděni zadečku, to si dokážu úplně představit. Jak mám na sobě obojek, za vodítko mne drží pevně přitisknutou, abych nemohla zpět ani kamkoli uhnout, a poslušně mu jazykem masírovala skoro žaludek. To jsou mi představy, asi jsem lehce zvrácená, ale tohle se mi dost zamlouvá. Chrlí na mě několik dalších svých libůstek, ale pořád to není nic oproti tomu, co miluji já. Někde u konce mi sdělil, že by partnerce nikdy nezpůsobil trvalejší stopy, nikdy by ji neuhodil, a kdyby někde, někdy někoho viděl, jak praktikuje spank na ženě, že jej vlastnoručně zadupe do země. Úsměvné, protože stále neví, že konkrétně já mám spank dost ráda, když je dobře odvedena psychická stránka stačí mi dvě rány, a jsem v jiném světě. Ne nadarmo se říká, že hlava je korunou všeho no, a já jsem toho názorný příklad. Pokud si usmyslím, že potřebuji trest těch ran vydržím i sedmdesát, ale pokud do toho jdu s tím, že si to užiji, protože tím dělám radost tomu, co nade mnou stojí je to otázka chvíle. K tomu, že tohle mám ráda se jistě dostaneme časem, zmínil minimálně šest BDSM praktik, to nebude úplně zapřísáhlá vanilka, a i tak, jak to popsal by mi to bohatě stačilo. Mít občas pocit, že má někdo navrch, a já jsem tu jen pro uspokojení jeho tužeb. Jsem vzrušená jen nad tím přemýšlím, jen z představy, že by mě můj vlastní partner jednou za čas přivedl na konec sebe samé. To už je ale moc dopředu, moc. Vrátím se nohama na zem, to bude jistější.

„Jeví se mi jako docela dost vyrovnaný člověk, je pro mne někým, jako vedoucím temné strany mne samotné. Přála bych si, aby byl byť jen trošku dominantní, vlastnil mne. Aby dosáhl toho, čeho chce, aby byl spokojen Nesiínou maličkostí, aby se jí mohl chlubit.“ 

Věřím, že časem najdeme nějakou společnou střední cestu, jak uspokojit sebe navzájem. Ovšem tedy pokud z toho nejdřív něco bude, jinak nemá smysl něco plánovat si tady v hlavince, když to třeba nevyjde, a já, jak jsem psala budu zklamaná. Jsem ale jak na trní, nevím. Vždy před tím jsem si byla vším jistá, a teď jsem z toho jelen. Tyhle pocity mě ale docela baví, vcházet do neznáma, nemám co ztratit, tady můžu jedině získat. V tuhle chvíli je mi i jedno, co z toho budu mít, možná jsem smířená i s tím, že z toho nebude nic. Nechám se překvapit. „Ve středu, než si Tě na víkend odvezu, bych Tě rád viděl.“ Super, můžu mu říct, aby přijel k nám, můžu být v pohodlí, a blízkosti svého domova, kdyby se náhodou něco pokazilo. Můžu mu bez problému říct, že se mi něco nelíbí, rozloučit se, a pohodlně odejít domů, to by šlo. Můžu, dokud ještě můžu, dokud mám možnost volby. Tudíž souhlasím i když je teprve pondělí jsem nervózní už teď. Následující den mi uteče jako voda vzhledem k tomu, že mám ještě nějaké lítání po doktorech, a o středě nemluvím. Mám oslavu narozenin, takže to bude rozlítané celé. Nicméně si píšeme už x hodin. Mám docela strach, že si při osobním setkání nebudeme mít, co říct. To vše se ukáže, až přijde čas. I úterý je celé propsané, večer už ale narážíme na osobní celkem erotické fotky, je to kus chlapa, hezký kus chlapa, který mě vzrušuje jen z fotek. S tím, aby mne vzrušil někdo z obrázku mám docela problém. Posíláme si výměnným „obchodem“ čím dál, tím víc odvážnější. Já na sebe snad budu muset sáhnout. Nesmím, musím být silná, od těch v bílém mám zákaz se vzrušit, a namáhat. Takže ani orgasmus nepřipadá v úvahu, něco pro nymfomanku jako jsem já. Chtíč zaháním čajem na uklidnění, musím to vážně aspoň pár dní vydržet, nechci aby to se mnou seklo, a ještě si přitížila. S ním je to ale hodně těžké. Hodně.

Středa mi utíká jako voda, ale i tak stále vyměňujeme písmenka. Začínám být rozrušená večerní oslavou, a ještě víc večerním setkáním s panem J. Nemyslím na nic jiného, než večer, co se bude dít, jak se bude dít. Jestli si budeme mít co říct, když si milióny věcí píšeme, jestli se nebude o těch věcech stydět mluvit, to by ale vzhledem k jeho poli působnosti nemělo, ale myšlenka tady je. Začíná se stmívat, a moje myšlenky se točí jen kolem něj. Už aby bylo po všem, a mohla to zpracovávat. „Jsem tady.“ Uf, beru si bundu, a vycházím do neznáma. Zavírám branku před domem, a vidím jej sedět ve svém autě. Prvním dojmem působí dost nedostupně. Zdravíme se, a naklání se na pozdrav, nastavuji mu obě svoje tváře, ocucávání tohohle typu nemám ani trošku ráda, ale co poprvé to vydržím. Oba taháme cigarety z kapes, normálně je to hnusný zlozvyk, ale občas se hodí zakrýt nervozitu, něco dělat s rukami, když na sobě nechci nechat něco znát. Mlčí, asi pozoruje, nahazuji nějaké nesmyslné téma, já můžu pozorovat i s jedoucími panty. Občas zavadím pohledem do jeho očí, už se jej nebojím, má dost pronikavý pohled, ale nevidím v něm ani známku o tom, že by ke mě nebyl upřímný. Dokonce i po několikátém pohledu vypadají stejně, Zjevně z nás obou opadla prvotní nervozita, tedy ze mě určitě ano, a začínáme celkem vtipkovat. Z jedné cigarety před domem, abychom se aspoň viděli se klube již více, než půlhodina, a začínám se vyloženě bavit. Už ani pan J. nepůsobí nervózně, uvidíme. Bála jsem se, že si nebudeme mít, co říct, když si píšeme téměř dvacet hodin denně, ale není tomu tak, pusu nezavíráme ani jeden. Už i pan J. začíná procitat, a vypadá, že i z něj spadla nervozita. „Poslední cigareta, a pojedu domů Ness.“ Už mi byla docela zima, to sedlo. Ale přestože se mi dobře začalo povídat absolutně, ani trosku se mi nechce. V polovině cigarety padla otázka, jejíž odpověď jsem na konci schůzky slíbila. „Tak, Ness pojedeš tedy se mnou?“ Z jeho hlasu je cítit pro mě docela neznámý pocit, ani nevím kam bych jej měla zařadit. Dělám ale drahoty, přitom si jsem jistá, že neznámého chci poznat, a jinou možnost třeba ani, než ten víkend nedostanu. „Ano, pojedu.“ Na jeho rtech je vidno úsměv od ucha k uchu, který mě ale přivedl do lehké nejistoty, a zároveň do rozpaků. Loučíme se opět ocucáváním mých tváří, nasedá do auta, a odjíždí.

 

„To jsem zvědavá jak tohle dopadne Ness, hovořím sama se sebou. Co, když jsi kývla na něco, někomu kdo nestojí o Tebe, ale jen o Tvoji submisi. Nebo naopak, co když jsi kývla na něco, někomu kdo nestojí ani trošku o Tvoji submisi, ale jen o Tebe. Kéž by to bylo od odojího trošku. Můžu jen spekulovat, o tom, co to bude, jak to bude, jestli vůbec něco bude. Nezjistím to, dokud s ním neodjedu i přesto, že se příšerně bojím. Bude to zajímavé skrýt to všechno, ale do odjezdu je to necelé dva dny, uklidním se.“

Komentáře